Ekonomie v kostce

Vzácné zdroje

Je důležité si uvědomit, že žijeme na planetě s omezenými zdroji. Vzácnými zdroji je myšleno prakticky cokoli co přetvořil člověk z přírodních zdrojů i samotné zdroje přírodní, např. klávesnice, truhla, kartičky pokémonů, železná ruda, sloup veřejného osvětlení, maso, domy, autobus atd.... Čas člověka (dle mnohých tím skutečně jediným vzácným a omezeným, vše ostatní lze za něj vyměnit), je také vzácný zdroj např. práce tramvajáka, práce zubaře, práce youtubera atd... Vzácným zdrojem není vzduch nebo písek na poušti. Ovšem ve vesmíru vzduch vzácným statkem je, stejně tak písek na stavbě domu. Z toho lze vyvodit, že vzácnost zdrojů se v čase a prostoru může měnit.

Směna

Důležity je fakt, že při zcela dobrovolné směně těží z obchodu obě strany. Bohatství společnosti měřeno součtem užitku jednotlivců se dobrovolnou směnou zvyšuje. Trh tedy není hra s nulovým součtem, to znamená, že bohatství společnosti je větší když se obchod uskuteční, než kdyby se obchod neuskutečnil. Co platí pro obchod mezi jednotlivci, to platí i pro obchod mezi národy. Mezinárodní dělba práce a specializace je ten nejlepší prostředek k nabytí bohatství. Každý stát či oblast je vyjímečný na přírodní podmínky, zeměpisnou polohu, nerostné bohatství, vzděláním a charakterem lidí či přístupem na světové trhy. Například ČR nemá přílišné nerosté bohatství, spoléháme většinou na vzdělání našich lidí, třeba ve výrobě automobilů (i když know-how a počáteční kapitál mohl být v 90.letech přivezen), a naši polohu ve středu Evropy. Naopak státy na blízkém východě měli to štěstí/smůlu, že když rýpli do písku vytryskla tam, nyní velmi ceněná, ropa. Stačilo ji jen vytěžit a poskytnou světovým trhům.

Ceny

Poměř, za který si statky vyměnujeme se nazývá cenou. V určitém prostoru a trhu se cena jednoho statku v různých směnách příliš neliší, v čase se může měnit (z důvodu nedostatku nebo nadbytku vzácného zdroje). Je to dáno tím, že kupující se snaží koupit za minimální cenu a prodávající prodat za maximalní (každý má subjektivně stanové minima a maxima za které koupí, či prodá). Vzniká tak tržní cena, kterou ekonomové tolik milují.

Tržní cena je takový malý zázrak. Když vzácné zdroje zdraží, je jich nedostatek (nemusí se vědět proč!), to motivuje podnikatele (čím větší potenciál zisku tím více podnikatelů) se zabývat tím konkrétním výrobkem, nemusí řešit žádné vzdálené problémy, že například došlo k nehodě v čínském dole, nemusí o tom vůbec vědět a bude svým nápadem řešit až konečný důsledek (třeba substitucí suroviny). Spotřebitelům naopak zdražení dává signál, ať s daným zdrojem šetří. Když dojde k větší dostupnosti vzácného zdroje (cena klesá), znamená to, že je ho hodně a na straně spotřebitelů dojde k jeho většímu využívání. Neplýtvá se tak vzácnějšími zdroji, nutí to nahrazovat ty dražší zdroje těmi levnějšími. Podnikatelům to dává signál, že musí stále naslouchat spotřebiteli a upravovat cenu, či výrobek a přizpůsobit se konkurenci. Když neposkytují spotřebitelům to, co chtějí za cenu jakou jsou ochotni spotřebitelé zaplatit, zkrachují (což je dobře, bankrot je přirozenou součástí ekonomiky, jako přírodní požár v lese). Tržní ceny jsou ten nejlepší přenašeč informací o světě vzácných zdrojů kolem nás, který známe. Žádný centrální plánovač nedokáže tu práci udělat lépe.

Peníze

Mnoho lidí si myslí, že dnešní peníze jsou kryty něčím vzácným, například zlatem. Pravdou je, že peníze dneška nejsou kryty absolutně ničím, dalo by se říci, že je kryje "důvěra v daný systém". Nazýváme je takzvaným "fiatem", neboli peníze z nuceným oběhem a můžeme říci , že jsou kryty "donucovací" vojenskou a policejní silou států, kde se peníze užívají. Například v případě dolaru může její využívání nutit armáda a policie USA.

Co jsou to tedy peníze? Na své stránce, se tomu věnuji v angličtině podrobněji, proto budu citovat z ní.

Peníze jsou lidský konstrukt, který povstává z výměny zboží a služeb ve společnosti.

Zjednodušeně řečeno peníze jsou něco, na čem se lidé společně domluví jako na prostředku směny. Vkládají tak do nich svou důvěru. Dalo by se říci, že peněžní systém, je systém důvěry. Správné peníze umí přenášet, uchovávat a směňovat hodnotu, kterou lidé vyprodukují, v čase a prostoru. Zlato nejprve taky zpočátku bylo další žlutý kov, svou cestu k platidlu si muselo vydobýt až s důvěrou, vzájemnou zaměnitelností, odolností a svou vzácností.

Nabídka a poptávka

Model nabídky a poptávky je mikroekonomický model zobrazující vztah mezi těmi co potřebují vzácný zdroj (kupujícími) a těmi co jej nepotřebují (prodávajícími) na trhu definován Alfredem Marshalem. V součastnosti z něj vycházejí takřka všechny ekonomické proudy, je takovým výchozím bodem ekonomických modelů.

P je cena, Q je množství. Obě veličiny jsou na sobě závislé, to znamená, že když pohnete s jednou pohnete i s druhou. Jinak se ovšem promítnou na jednotlivých křivkách nabídky a potávky. Jsou to dva zákony, zákon nabídky a zákon poptávky. Pokud se podívaváme na samostatnou modrou křivku nabídky logicky chci prodávat co nejvíce zboží za co nejvyšší cenu. Je rostoucí. Naopak působí zelená křivka poptávky, když kupuji zboží, chci ho co nejvíce, za co nejnižší cenu. Je klesající. Ze střetu těchto dvou požadavků potom v ideálním případě vzniká na trhu rovnovážná cena. Model nabídky a poptávky je přibližný(aproximační) popis dokonale konkurenčního trhu. Grafické znázornění je určeno pouze jako pomůcka ke studiu, ve skutečném světě nemáme žádnou představu, jak tyto křivky přesně vypadají. Známe jen bod, který interpretujeme jako průsečík těchto křivek. V teorii tržního hospodářství, směnných poměrů a cen(katalaxie), je toto grafické znázornění jak říká Mises, "jen podružné divadlo".

Model má dalekosáhlé důsledky na chování vlád i jednotlivců pokud se někdo snaží tento mechanismus nějak řídit. Například mzda, či plat je cena za práci, která je výsledkem střetu nabídky práce a poptávky po ní. Minimální mzda do ní velmi zasáhne. Úroková míra vyjadřuje střetem nabídky (úspor obyvatelstva) a poptávky (kapitálových investic) cenu peněz. Centrální banky do ní velmi mluví. Oba případy nakonec poškodí samotné účastníky. Minimální mzda zdánlivně pomáhá nízkopřijmovým skupinám, ale taky upravuje poměr mezi podnikateli a zaměstnanci. Při umělé úrokové míře lidé neví jakou cenu mají skutečně peníze a nízká úroková míra říká, že úspor obyvatelstva je hodně a ti jsou ochotni půjčovat, přitom to nemusí být například vlivem vytištěných peněz pravda.

Další pojmy

Dále bych mohl pokračovat ve vysvětlování základních pojmů jako dokonalá a nedokonalá konkurence, monopol, elesticita atd..., k tomu, ale skutečně lépe vyhoví různé youtubové kanály nebo ekonomické učebnice (třeba ta Holmanova, s kterou může začít opravdu každý nadšený laik či student). Jako nouzovka není špatná wikipedie a její mikroekonomické a makroekonomické šablony, přes které se proklikáte k základním pojmům. Mikroekonomie se soustředí na malé jednotky typu firma, makroekonomie na velké jednotky typu stát.

Jak jsem zmiňoval výše, těmito pojmy člověka mnohdy tak zahltí na ekonomických školách, že se tím zakryje celá krása ekonomie a její skutečná podstata a to je lidské jednání v podmínkách vzácnosti. K hlubšímu pochopení ekonomie je ovšem třeba chápat, kde se tyto termíny vzaly a co skutečně znamenají.

Další tři sekce ekonomické školy, politka a ekonomie a o zodpovědnosti ekonomů jsou takovým bonusem, který přímo nesouvisí se základní teorií, ale snažil jsem se to psát stylem pochopitelný i pro ty, co nestudovali ekonomii.

Při zkoumání ekonomických a společenských jevů, bych doporučoval sledovat dělící linii mezi dobrovolností a svobodou na jedné straně a násilím a donucením na straně druhé.

Klasická ekonomie

Klasickou ekonomii se svým přirozeným řádem a politickou filosofii laissez faire(nechte vše plynout) můžeme už nazvat ekonomickou vědou. Je reakcí na tehdy rozšířenou merkantilistickou doktrínu obchodní bilance, místo toho stáví na svobodě obchodu a komparativních výhodách. Období klasické ekonomie se datuje od vydání Bohatství národů 1776 až po Marginalistickou revoluci roku 1871. Klasická ekonomie zkoumá podmínky, způsoby práce a výroby během ranného kapitalismu. Smithem známý termín neviditelná ruka trhu, říká že individuální zájem a zájem společnosti jako celku jsou spolu v souladu. Tento nesmrtelný termín je stále přítomen v ekonomických diskuzích. Thomas R. Malthus přispěl svými populačními teoriemi, i když moderní ekonomie je nebere jako svou součást. Jean B.Say předznamenal svým zákonem trhu rozdělení na mikro a makro ekonomii. Velký vliv měli David Ricardo a jeho následovníci Nassau W. Senior a John Stuart Mill.

Rozdíly proti moderní ekonomii jsou například v teorii hodnoty, klasická ekonomie používá nákladovou a pracovní teorii, zatímco moderní ekonomie vychází z principu užitečnosti. Existují i další rozdíly.

Marxismus a socialistické směry

Pochopit motivaci vzniku marxismu není těžké, Marx viděl bídu dělníků v polovině devatenáctého století. V knize Kapitál(1867) se pak snaží kritizovat kapitalismus a jeho vykořisťování dělnické třídy. Tvrdí, že společenské řády se mění a tak zatímco není nic přirozeného na otrokářství čí feudalismu, stejné je to i s kapitalismem. Pokoušel se vytvořit jakousi ekonomickou teorii dějin, kterou nazval historickým materialismem. Tak jako byl feudalismus zničen kapitalismem tak bude kapitalismus sám zničen a nahrazen komunismem. Dnes víme, že marxovo prorotsví o proletářeské revoluci se nenaplnilo v těch zemích, kde to předpokládal jako Anglie či Francie, ale v Rusku. Dále předpokládál stále rostoucí masu třídy dělníku oproti třídě kapitalistů. Namísto toho vznikla mnohem početnější střední třída a rozdělení na dvě třídy je v dnešní společnosti velmi mlhavé ne-li žádné. Jestliže oddělíme marxovo politické vnímání a zaměříme se na jeho ekonomii, najdeme velkou inspiraci Ricardovou ekonomií. Pracoval s pracovní teorií nadhodnoty, existenčním minimem a přebytkem (kterému říkal nadhodnota). Teorie nadhodnoty stojí velmi na vodě (dokonce má vzorec O = c + v + m, ale vysvětlovat ho nemá smysl) a zhlediska moderních metod, logiky a ekonomické argumentace je snadno vyvratitelná. V tomto uzším pohledu můžeme vnímat Marxe jako ekonoma, který dovedl některé klasické teorie do extrémů a předznamenal tak jejich nevyhnutelný konec.

Socialistické hospodářství je vlastněné a řízené státem. V takzvaném sporu o ekonomickou kalkulaci socialismu již v roce 1920 Mises jasně vystoupil proti této iluzi, že takový systém by byl funkční. Protest byl jednoduchým sdělením proti ekonomické nevzdělanosti socialistů. Socialistické hospodářství nemá tržní ceny, ale administrativní. Ekonomická kalkulace potom není možná (cenu nelze stanovit) na základě technických parametrů jako pracovní doba, fyzická spotřeba materiálu nebo energie. Je možná pouze na ekonomických charakteristikách jako preference spotřebitelů a vzácnost zdrojů.

Spor měl několi fázi, v první byli Misesovými oponenty němečtí a rakouští socialisté. Další fázi se přesunul do Anglie a USA, kde se vedl spor o tržní socialismus, umělý konstrukt vytvořený akademickými ekonomy západu. Misese, který si byl vědom neotřesitelnosti svých argumentů, nahradil Hayek. Socialisté tvrdili, že řešení lze nalést v neustálem řešení soustav rovnic. Hayek reagoval nanejvýše relevantní teorií rozptýlené znalosti. Přesto bylo obecně přijato sebevědomé trzení, že Mises je "passé" a Hayek jen "zachraňuje co se dá". Spor o ekonomickou kalkulaci však nikdy neskončil deklarovaným vítěstvím socialistů.

Marginalistická revoluce

Marginalistickou revolucí označujeme termín, kterým nastala změna v ekonomickém myšlení, spočívající ve formulování teorie mezní užitečnosti. Tři autoři William Jevons, Carl Menger a Léon Walras ji nezávisle na sobě objevili. Začíná kolem roku 1871 a nelze ji brát doslova jako revoluci ze dne na den, ale spíše jako plynulý přechod a trvalo zhruba 20-30 let, než nahradila myšlení klasické ekonomie.

Mezní užitečnost nám pomůže vyřešit paradox vody a diamantů, se kterým si klasikové lámali hlavu. Ti nerozlišovali mezní a celkový užitek. Princip spočívá v tom, že voda která má malou směnnou hodnotu (je levná) je celkově užitečnější než diamanty, které mají vysokou směnnou hodnotu (jsou drahé), ale jejich užitek pro člověka není celkově tak velký. Když vypiji litr vody a dostanu 1 diamant , obyčejně užitek s dalšího litru bude v tomto jednom okamžiku menší než z dalšího diamantu. Situace na poušti se obrátí, když vypiju litr vody a dostanu jeden diamant, užitek s dalšího litru vody bude pravděpodobně větší než s dalšího diamantu. Mezní veličiny ukazují jaký je prospěch z dodatečné jednotky daného zboží či služby v porovnání s dodatečnou jednotkou jiného zboží či služby.

V tomto období překonává subjektivní teorie hodnoty teorii pracovní. Subjektivní teorie říká, že hodnota zboží je zcelá závislá na aktuálních preferencích jednotlivých spotřebitelů.

Z marginalistické revoluce vychází rakouská škola a neoklasické směry jako lausannská škola a cambridgeovská škola. Tato revoluce také otevřela cestu, rakouskou školou zatracovanou, k matematizaci ekonomie.

Neoklasická ekonomie

Jak jsem zmínil výše neoklasické myšlení vychází z marginalistické revoluce. Vypůjčím si zde dobrou pasáž z wikipedie. E. Roy Weintraub definoval tři předpoklady neoklasické ekonomie.

• Lidé mají racionální preference mezi výdaji, které spojují s jejich hodnotou.
• Firmy i jednotlivci maximalizuji svůj zisk.
• Lidé se chovají nezávisle na základě úplných a relevantních informací.

Společně s keynesiánskými směry tvoří takový základ myšlení ekonomie hlavního proudu.

Keynesiánství a monetarismus

Pokud absolvujete semestr makroekonomie na vysoké škole, budou vám z velké části, právě tyty dva směry servírovány jako pravda. Shodnou se na řízení ekonomiky centrální bankou a zvyšování peněžní zásoby kontrolovaným tempem, aby lidé utráceli a byla udržena nízká úroveň nezaměstanosti. Nutí lidi k vysokým časovým preferencím, utrácení za "nesmysly" a jako alternativu nabízí mizení peněz účtu zajištěneho inflací. Volný trh a kapitalismus je pak levicovými aktivisty ironicky obviňován, za příliš "konzumní" způsob žití dnešních lidí, co ovšem mají dělat, když nemají na výběr.

John Maynard Keynes(1883-1946) byl anglickým ekonomem, který výrazně ovlivnil 20. století. Původně studoval klasické a neoklasické ekonomy, vlivem krize ve 30. letech ovšem byl donucen sepsat svou stěžejní knihu Obecnou teorií zaměstanosti, úroku a peněz. Zásahy do mikroeknomických struktur odmítal, jinak to ovšem bylo s makroekonomickými zásahy. Státní intervencionismus keynesiánství z pohledu státních zásahů do měnové a rozpočtové politiky podporuje. Byl velkým kritikem Sayova zákona trhů, který při plném využití zdrojů garantuje rovnost agregátní nabídky a agregátní poptávky. Zvláštní má pohled na vztah mezi úspory (Keynes neměl úspory příliš v lásce, zejména ve špatných časech) a investicemi, neoklasikové věří v úrokovou míru. Keynes si myslí, že žádný takový mechanismus řízení, mezi zamýšlenými investicemi a zamýšlenými úsporami neeexistuje.

Po druhé světové válce se rozvíjí další navazující směry, postkeynesiánství a neokeynesiánství. Neokeynesiánství se snaží doplnit tradičním makro keynesiánský pohled neoklasickou mikroekonomii. Postkeynesiánství se snaží doplnit vlastní teorii cen a rozdělování a nastolit nové paradigma, které nahradí neoklasickou ekonomii. Neokeynesiánství zažívá v 70. letech krizi a nastupuje nová keynesinská ekonomie.

Duchovním otcem monetarismu je Milton Friedman, rozdíl proti keynesiánství je například v tom, že klade mírně větší důraz na volný trh, doporučuje i vládám snižovat daňe. Jsou potom odsouzeni, trochu nešťastně, jako bezcitní kapitalisté. Víra ve státní zásahy, ovšem přetrává stejně jako strach z deflace a přepoklady má stejné jako keynesiánské modely.

Rakouská škola

Jediný směr heterodoxní ekonomie, který stojí za zmínku. V alternativních směrech se ocitl spíše z důvodu toho, že říká, že lidé by neměli do přírodních zákonů ekonomie zasahovat, akademickým ekonomům, se to ovšem příliš nelíbilo, stejně jako politikům, kteří je platili. Člověk ve své nadutosti si myslí, že přírodu oklame.

Specifickou úlohou ekonomie je ukázat lidem, jak málo ve skutečnosti vědí o věcech, o kterých se domnívají, že je mohou řídit. F.A. Hayek

Největším představitelem tohoto směru je nejpíše Ludwig von Mises, který ve svém monumentálním díle Lidské jednání shrnul své dosavadní poznatky ekonomie, pokud se nepletu nenaleznete v ní jeden jediný graf. Mises použivá takzvanou praxeologii axiomaticko-deduktivní vědu o logice lidského jednání, která používá metodu imaginárních konstruktů i proto možná byla ekonomy hlavního proudu zavrhnuta. Pro Misese je každé jednání člověka nutně jednáním racionálním(logickým), tady si ovšem musíme dát velký pozor, na to, co tím Mises myslel, ekonomie hlavního proudu používá pojem "člověk ekonomický". Tento přístup ovšem rakouská škola odmítá, pojem "racionální" je myšleno to, že každé jednání, které člověk dělá je nutně logické, to ovšem neznamená, že člověk promění všechny své cíle ve skutečnost. F.A. Hayek a Mises jsou asi největšími představiteli, lze vysledovat větev Hayekovskou a Misesovskou. M. Rothbard potom Misesovy myšlenky skloubil s anarchoindividualismem a dalo by se říci, že přivedl na svět myšlenkový proud s názvem anarchokapitalismus.

Ostatní směry a součastnost

Jak se postavit k historii ekonomického myšlení dnes? Pro zájemce jsem našel spletitou tabulku zobrazující všechny hlavní ekonomické směry. V současnosti se dá říci, že převládá (ve školách a institucích) asi Nová keynesiánské ekonomie a mix keynesiánstí i neoklasické ekonomie. Zajímavé můžou být institucionální směry, ekologická ekonomie či behavioární ekonomie.

Ekonomie jako společenská věda, jistě využívá poznatky z psychologie, politologie a sociologie a do těchto oborů i zasahuje, své specifické místo v pochopení významu konaní člověka si ekonomie jako poměrně mladá věda určitě zaslouží. Zejména proto, že je protkána více omyly, bludy a podléhá více módním trendům(a osobní vztahům, žák-učitel), než mnohé jíné současné vědy .

O Fiat penězích

Znehodnocování měny a podkopávání důvěry v ní, je jev známý už z dob Řimské říše (existuje korelace mezi používáním nezdravých peněz a úpadkem civilizace či společnosti). Vždy to skončilo špatně. I ekonomové smíření se systémem to tak nějak tuší, proto to musí zabalit do líbivých, neděsivých, názvů názvů jako "kvantitativní uvolňování pro lidi", což jsou vlastně čisté helikoptérové peníze. Joe Biden a jeho ARP (Plán záchrany 2021) obsahuje právě rozdání jisté formy helikoptérových peněz (31 tis. Kč pro každého a pro 85% obyvatelstva). Kontrola státu nad penězmi slouží jen k pomalému a nenápadnému okrádání svých občanů, zejména nižší a střední třídy. Co se stane když takto "zbohatnou" všichni? Nepostaví se nový dům nebo továrna, nevyrobí se pračka nebo myčka. Bohatství se nevytvoří, jen se vytisknou peníze. Penězmi zadarmo nikdo nezbohatne, jen se tím bohatství přesouvá.

Fiat peněz, může být jakékoli množství. Kdykoli ovšem zvýšíte nebo snížíte množství peněz v ekonomice, ceny se v závislosti na rychlosti oběhu (ovšem Mises "rovnice směny", jehož je rychlost oběhu součástí odmítá jako neodpovídající realitě) přizpůsobí. Když jako v ARP peníze rozdám ceny v principu porostou. O tom kdy, jak moc a kde poroste inflace se vedou spory, je v tom tolik proměných, že je to spíše věštění z křištálové koule (samozřejmě říkají, že na to mají sofistikované modely) o které se bohužel musí pokoušet centrální bankéři, protože jejich hlavní úkol je stabilita cen a cílování inflace.
Když jako Rašín v ČSR ve 20.letech stahuji peníze z oběhu, ceny klesají. Deflace je líčena jako největší zlo a je pravda že současný systém peněz by to zabilo, mimo jiné proto, že v deflační ekonomice, už tak obrovské státní dluhy, stoupají. Se zdravými penězmi (zlato, bitcoin), je to ovšem jiná, před začátkem 20. století byla deflace běžným jevem a hospodářství rostlo. Deflace technologickým pokrokem je přirozená.

Dědictví špatného konceptu fiat měn, se dříve, či později ukáže v plné nahotě. Neobviňuji z toho lidi, kteří to v minulosti způsobili (zrušením zlatého standardu) jako takové, moc nad penězmi je prostě příliš lákavá. Je otázka jestli státem řízené špatné fiat peníze úplně zaniknou nebo se nejprve nějak transformují (zajímavá otázka je, jestli by si lidé vybrali inflační peníze na svobodném trhu - za mě spíše ne, volili by ty tvrdší a více deflační) a až pak ztratí na významu. Proč jsou špatné? Jednoduše proto, že o ceně peněz v podobě úrokové míry a množství peněz rozhodují (skrze centrální banku) smrtelní a chybující lidé, navíc jejich používání je lidem vnucováno zákony(státy nemají rády konkurenci v peněžních záležitostech). Trhy samotné už rovnou dostávají zkreslený signál a ptají se kde to skončí. Velké naděje vkládají mnozí do Bitcoinu, který se řídí matematikou a má potenciál stát se skutečnými nezávislými globálními penězmi(a zamíchat s časovými preferencemi lidí a žitím na dluh).

Peníze jsou takovým olejem v ekonomickém soukolí globální společnosti. Pokud stroj nemá olej tak se nepohybuje, možná zadřeně, ale spíše zůstává na místě. Z toho vyplýva i dobrá zpráva, že hmotné statky, nahromaděný fyzický kapitál a know-how zůstávají i v době nejtěžších krizí. Průměrná životnost fiat měn je 30 let. Někteří mainstreamoví ekonomové asi budou tvrdit, že fiat peníze (neboli ještě jinak - elastické peníze) jsou nejlepší peníze, které lidstvo používalo (moc tomu nevěřím). Část ekonomů se vypadáto, tak nějak smířila s tím, že máme špatné peníze a snaží se hájit to, aby nedošlo k úplné katastrofě například v podobě hyperinflace (nebo čemukoli jinému, třeba kolapsu dluhopisového trhu), přece jen sledovat kroky centrálních bank je stále důležité. Někteří jen zpovzdálí pozorují co se chytne, jestli zůstane fiat, poroste zlato, či jak moc vlády zpomalí postup bitcoinu. Další část ekonomů jen čeká, až fiat peníze budou nahrazeny bitcoinovou ekonomikou. Nezbývá než se modlit, aby byl případný přechod k novým penězům přiměřeně plynulý a nekrvavý.

Citát z Bitcoinového standardu: Dějiny jasně ukazují, že není možné uniknout následkům skutečnosti, že jiní lidé vlastní tvrdší peníze, než jsou ty vaše.