Politika a ekonomie
Politika a ekonomie jsou ve zvláštním vztahu. Ekonomie má v praktickém významu k politice mnohem blíže než další společenské vědy a přímo se jí dotýká. Politická ekonomie byla ve svých začátcích vnímána klasickými ekonomy jako věda o tom, co má dělat stát, aby bohatl. Marginalistickou revolucí se politická ekonomie rozdělila na ekonomii a politologii.
Dovolím si připomenout citát Thomase Sowella: The first lesson of economics is scarcity: There is never enough of anything to satisfy all those who want it. The first lesson of politics is to disregard the first lesson of economics.
Profesní ekonomové můžou, a větší část z těch poctivých to skutečně dělá, celou dobu tvrdošíjně prezentovat fakta proti socialismu a protekcionismu. Politici ovšem poslouchají partikulární zájmové skupiny, které se snaží uzmout kus výhod pro sebe, tu přes dotace, tu přes ochranná cla. Už Bastiat, Hazlitt a další ukázali, že pokud chce bohatnou společnost jako celek, musí se nad partikulární zájmy povznést.
Budeme-li se pokoušet manipulovat ekonomiku ve prospěch jednotlivé skupiny nebo třídy poškodíme nebo zničíme další skupiny, včetně členů samotné skupiny, v jejichž prospěch jsme se pokoušeli ekonomiku řídit. Ekonomika musí fungovat ve prospěch všech. - Hazzlit
Ekonomické učebnice říkají, že ve společnosti máme volbu jak nakládat s vlastnictvím a správou téměř čehokoli, buť je to přes veřejné služby a stát nebo přes soukromou svobodnou volbu. Stát může vlastnit nebo na daních vybrat například 40% celkového přidaného bohatsví země. Na soukromínky a svobodnou volbu potom zbývá 60%. Dohromady je to vždy 100%. Tento poměr je důležitý, lze si pod tím představit "jak moc je společnost socialistická". Dá se přibližně říci, že Česká republika (2021) je z pohledu zaměstanců 60-70% socialistická, protože právě tolik, si bere z vykonané práce na daních (DPH, daň z příjmu, majetková, soc. + zdrav. pojištění atd...). Z pohledu podnikatelů jsou, kromě daní, problémem byrokracie spojená ze státem a stanovené bariéry pro stup do odvětví. Důležité je si uvědomit, že dodatečné bohatství může generovat pouze soukromá část, ta veřejná jej pouze spotřebovává nebo redistribuuje, není motivována ziskem. Jistě jste si všimli, že cokoli v rukou soukromého vlastníka vypadá lépe než v rukou obce či státu.
Poměr, jakým je to určeno závisí v demokracii na voličích. Otázkou je, které strany jsou skutečně pro soukromé vlastnictví a které pro veřejné? Troufám si tvrdit, že pravo-levý kompas nám dnes moc nepomůže. S trochou nadsázky se dá říci, že demokracie poskutuje v tomto iluzi volby. V totalitních režimech je 100% distribuce a vlastnictví bohatství organizovány státem.
Komunismus a socialismus jako cesta k prosperitě a bohatství, byl teoreticky vyvrácen už Carlem Mengerem v roce 1871 a jeho subjektivní teorie hodnoty předčila teorii hodnoty pracovní. O to paradoxnější je, že téměr celé 20. století se Marxovy myšlenky jevily tak lákavě. I v 21. století si můžete koupit tričko s Marxovým portrétem, i když jeho teorie jsou, z pohledu ekonoma, vyvráceny jako špatné a neodpovídající realitě. Občas lze zaslechnou, že komunismus se nepovedl, protože byl veden špatnými lidmi a že na papíře je to vlastně dobrá myšlenka. Je to nesmysl, komunismus je hloupá myšlenka už na tom papíře a byl teoreticky vyvrácen jako systém, který neodpovídá lidské přirozenosti.
Známy citát Winstona Churchilla je: „Kapitalismu je vlastní jedna vada: nerovnoměrné rozdělení bohatství. Socialismu je vlastní naproti tomu jedna ctnost: rovnoměrné rozdělení bídy.“
Je pravdou, že kapitalismus takzvaně "rozevírá nůžky". Položme si otázky jestli to není přirozené, jakým způsobem dochází k rozevírání a kdo jsou ti vlastně ti "bohatí". Lidé jsou rozdílní a kapitalismus odměňuje ty odvážné a pracovité, z jejich úspěchů pak těží (i když v menší míře) všichni. Masové rozšíření ledniček (vykradl jsem příklad od Urzy, co dneska asi dělají ledaři?) například výrazně zvedlo bohatsví výrobců a vynálezců ledniček. Zvýšilo ovšem i relativní bohatství a kvalitu života milionů mas běžných lidí. Skutečný kapitalismus je systém pro masy. Navíc to určité procento konkrétních nejbohatších se prokazetelně stále mění a fluktuje. To, že se člověk narodí jako chudák neznamená, že jako chudák umře. Naopak, když už člověk narozením zdědí majetek, neznamená to, že bohatý i zemře.
Pokud chceme zvětšovat bohatství celku, to znamená, že "dokud si lidé budou většinově přát více než mají", tak musíme šířit myšlenku volných trhů, nízkých bariér vstupu do odvětví, svobodného obchodu bez celních bariér, svobodných vzdělávacích systémů a minimálního státu, který neřídí věci běžných lidí.
Nabízí se také otázka omezenosti vzácných zdrojů naší planety jako celku, někteří alarmisté bijí na poplach, někteří si myslí, že až to bude skutečný problém, lidé ho zase vyřeší.
Tento trefný obrázek je ukraden z jedné přednášky Daniela Steigerwalda, tímto děkuji.
Komunismus a fašismus jsou ideologie, kde veškerá výroba a produkce je diktována státem. Pokud se podíváme na demokratické strany, tak at jsou levicové nebo pravicové, tíhnou k určitému zastoupení státu v řízení ekonomických věcí.
Minarchisté zastávají myšlenku minimálního státu, v podobě ochrany ekonomické svobody policií a soudnictvím. Na opačném pólu oproti komunismu a fašismu, jsou anarchisté, kteří stát vůbec neuznávají a naprosto vše (zdravotnictví, školství, soudy atd...) by například v případě anarchokapitalismu mělo být ze 100% v rukou soukromníků a volného, nepokřiveného trhu.
Teď možná trochu zaspekuluji. Postupný přerod od politické ekonomie, kterou zastávali klasičtí ekonomové, přes oddělení politiky a ekonomie Marginalistiskou revolucí a zpolitizované ekonomie dnes, bychom se mohli dostat do stavu, kde politika jako násilný či demokratický boj o moc bude vnímána jako primitivní součást ekonomie. Tohle je samozřejmě na desítky a stovky let. Přesto, že to tak nevypadá, vize světa, kde státy nehrajou takovou roli je díky decentralizované sítí internetu, bitcoinu a smart kontraktům blíže, než si myslíme.
